1. Jeden z vedlejších ↗slovosledných činitelů, spočívající ve vhodném rozmístění rozvíjejících větných členů před členy řídícími, resp. za nimi podle jejich syntaktické funkce. Působení gramatického činitele může být různě silné a podle toho vede:

(1) K slovosledu, který je považován za obvyklý/neutrální/ustálený (terminologie není u různých č. autorů jednotná). Spočívá v tom, že konstituent zaujímá podle své gramatické funkce ve větě obvykle totéž místo. „Obvykle“ znamená, že toto místo zaujímá vždy, pokud jiný slovosledný činitel nezpůsobí v jeho pozici změnu. Obvyklým slovosledem se vyznačuje zejména přívlastek shodný (viz ↗slovosled NS).

(2) K slovosledu závaznému. Syntaktická sounáležitost dvou konstituentů se v takovém případě projevuje tím, že mezi ně nemohou být vkládány jiné konstituenty; slovosledné „roztržení“ je považováno za chybu např. tehdy, je‑li mezi dominující jméno a jeho subst. přívlastek v gen. vložen přívlastek jiný (viz ↗slovosled NS): nákup zboží na fakturu, nikoli *nákup na fakturu zboží; unikátní nález pamětního alba v muzeu, nikoli *unikátní nález v muzeu pamětního alba.

(3) K slovosledu gramatikalizovanému. O gramatikalizaci slovosledu neboli o jeho distinktivní funkci gramatické mluvíme v případě, kdy poloha konstituentu vůči jiným konstituentům v téže větě spolurozhoduje o tom, jakou syntaktickou funkci daný konstituent má, např. o tom, zda je přívlastkem n. ↗kopredikát(or)em: V křesle seděl zamlklý dědeček × Dědeček seděl v křesle zamlklý, dále např. o tom, že věta Jsou bílé vrány má při presubjektové poloze VF význam existenciální (a nikoli kvalifikační jako v podobě Vrány jsou bílé), n. o tom, že větu Petr je účastníkem zájezdu do Řecka budeme velmi pravděpodobně interpretovat jako větu s významem kvalifikačním/klasifikačním ‘Petr je jedním z těch, kdo se účastní zájezdu do Řecka’ a větu Účastníkem zájezdu do Řecka je Petr budeme chápat spíše jako identifikační ‘Tím účastníkem zájezdu do Řecka (o kterém jsme mluvili) je Petr’, pokud takovému chápání nebrání kontext.

Je rovněž významový rozdíl mezi větami jako Na Moravě se mluví česky × Česky se mluví na Moravě. Významový rozdíl mezi oběma větami s různým slovosledem a stejnou morfosyntaktickou strukturou se stejným lexikálním obsazením je v teorii ↗aktuálního členění větného v pojetí ↗FGP reflektován tak, že aktuální členění je součástí „sémantické“ struktury věty. První varianta uvedené věty, přečtená s ↗IC na konci, bude přirozenou odpovědí na otázku Jak se mluví na Moravě?, druhá varianta, opět přečtená s ↗IC na konci, přirozenou odpovědí na otázku Kde se mluví česky?

Syntaktickou funkci na sebe bere slovosled také ve větách homonymních; jsou‑li kontextově nezapojeny, interpretujeme jako podmět ten z obou výrazů, který stojí více vlevo: Autobusy nahradí vlaky. Tato interpretace je ale jen ↗salientní, nikoli nutná.

Gramatikalizace slovosledu je záležitostí míry (stupně). V č. jde o záležitost v literatuře popisovanou víceméně jako periferní, ale ne zcela jednotně chápanou. Např. ✍Mathesius (1947) upozornil, že zatímco angl. slovosled je „hodně zgramatizován“ v tom smyslu, že „gramatická funkce slova je určována jejich místem ve větě“, podle jeho názoru přímá analogie v č. není: „v č. je moment gramatický sice důležitým vedlejším činitelem slovosledným, ale pro slovosled gramatizovaný v ní, pokud vím, příkladů nemáme“. Pro pochopení činitele gramatického a celkového rázu č. slovosledu je důležitá metoda analýzy věty navržená ✍Nebeským & Novákem (2010), při níž se zkoumá slovosled jako jeden ze tří tzv. větných faktorů, a to slovosledu, flektivní realizace a lexikální realizace věty, které lze „zablokovat“ tak, že se znění věty pozmění do podoby, z níž tato fakta nelze vyčíst. Též ↗slovosled, ↗homonymie.

2. Z pohledu generativní gramatické tradice ↗slovosled je vždy primárně určen gramaticky, tj. syntaxí v úzkém slova smyslu, ale tento gramaticky daný slovosled se může během syntaktické derivace změnit pod vlivem několika faktorů, totiž ↗aktuálního členění a dalších sémanticky motivovaných změn slovosledu. Slovosled v č. je dále částečně závislý na prozodických a rytmických vlastnostech věty, ale tyto faktory jsou vždy striktně podmíněné slovosledem daným gramatickou strukturou, tj. syntaxí.

Gramaticky určený slovosled je kombinací univerzálně dané hierarchické struktury frází a jazykově specifického linearizačního algoritmu (viz ↗linearizace). Ten v č. určí, že syntaktická hlava předchází svůj komplement, zatímco specifikátor předchází hlavu (viz ↗X-bar syntax). Dalším důsledkem této linearizace je, že adjunkty lineárně předcházejí hlavu. Výsledkem tohoto gramatického řazení je, že v č. adjektiva obvykle předcházejí jméno, které modifikují (jarní sluníčko), demonstrativní zájmena jsou v nominální frázi nalevo (to jarní sluníčko), zatímco prepoziční komplementy, včetně těch s foneticky prázdnou předložkou, typicky následují jmennou hlavu: ta nová učebnice matematiky. Pro verbální frázi toto gramatické řazení znamená, že gramatický podmět v základním slovosledu lineárně předchází ↗tranzitivní sloveso a ↗neergativní sloveso (Maruška vařila oběd; Maruška vyrostla), zatímco v neakuzativní struktuře podmět ↗neakuzativní sloveso v základním slovosledu následuje (Přijel vlak); viz ✍Kučerová (2007), ✍Kučerová (2012). Větné subjekty se mohou z prozodických důvodů řadit i za slovesem (Petr mě mrzí × Mrzí mě, že Petr mlčel, ale To s Petrem mě mrzí, třebaže strukturně jde o komplexní větnou strukturu, ale ne prozodicky). Lineární řazení adverbiálních frází záleží na jejich prozodickém charakteru. Adverbiální fráze (obvykle adverbium) se v základním slovosledu řadí mezi sloveso a předmět, ale pokud je adverbiální fráze rozvitá, může se z prozodických důvodů řadit až za předmětem: Maruška vaří dobře těstoviny; Maruška vaří těstoviny moc ráda a moc dobře. Změny od takto gramaticky určeného slovosledu jsou buď výsledkem sémantických, n. prozodických požadavků, tj. požadavků na syntakticko-sémantické a syntakticko-fonologické rozhraní.